Plk. i.m. Josef Bryks, MBE

V roce 2006 udělil prezident Václav Klaus u příležitosti oslav 28. října plk. Josefu Bryksovi in memoriam nejvyšší státní vyznamenání - Ŕád bílého lva. Řád bílého lva převzala ve Vladislavském sále Pražského hradu vdova po Josefu Bryksovi, paní Trudie Bryksová.

Josef Bryks se narodil 18. března 1916 v obci Lašťany u šternberka jako sedmé z osmi dětí hanáckého středního rolníka Františka Brykse a Anny rozené Nasvetrové. V červnu 1935 úspěšně maturoval na obchodní akademii v Olomouci, byl odveden a svou vojenskou kariéru zahájil u dragounů. V říjnu 1935 dobrovolně narukoval do přijímače u Dragounského pluku 5 ve východoslovenských Košicích. Poté až do července 1936 prodělával školu na důstojníky jezdectva v záloze v tradičním „koňáckém“ posádkovém městě Pardubicích. Příslušnou praxi pak až do září 1936 absolvoval u svého starého košického pluku. Dosáhl zde hodnosti desátník aspirant. Ačkoli vojenskou povinnost tím měl splněnu, v době stupňujícího se mezinárodního napětí se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Studoval na ní od října 1936 do srpna 1937, přičemž v průběhu studia přešel do jejího leteckého oddělení. Po vyřazení v hodnosti poručíka letectva a s kvalifikací leteckého pozorovatele pak následovalo přeřazení k 5. pozorovací letce Leteckého pluku 2 Dr. E. Beneše v Olomouci (srpen - říjen 1937) a aplikační kurz v Prostějově, kde prodělal pilotní výcvik (říjen 1937 - září 1938). K polní jednotce, jímž v jeho případě byla 33. stíhací letka nastoupil 30. září 1938, v době vrcholící mnichovské krize. U této letky, vyzbrojené stíhacími dvouplošníky Avia B-534 sbíral letecké zkušenosti až do okupace českých zemí v březnu 1939.

Krátce po okupaci se nejprve zapojil do organizace ilegálních odchodů letců do sousedního Polska a již 18. dubna 1939 vstoupil do svazku manželského. Jeho vyvolenou se stala Marie Černá (nar. 18. dubna 1920), dcera řezníka z Dolan u Olomouce. Byla již těhotná, ale dítě, holčička, která se narodila 26. září 1939, zemřelo dva dny po porodu. Krom této osudové rány se Josef Bryks navíc musel poohlédnout po jiném zaměstnání, neboť československá armáda byla mezitím rozpuštěna. První civilní místo nalezl u svého tchána štěpána Černého, řezníka v Dolanech, u něhož pracoval jako řeznický pomocník. šlo však jen o dočasné řešení, neboť jako bývalý vojenský gážista byl v prosinci 1939 převeden do služeb protektorátního Ministerstva vnitra s určením k okresnímu úřadu ve Velkém Meziříčí. Již po třech týdnech však ze státní služby na vlastní žádost odešel a po několika dalších týdnech, 20. ledna 1940 se vydal na dlouhou a dobrodružnou cestu do zahraničního odboje.

Přes Slovensko se nejprve dostal do Maďarska, kde však byl 26. ledna zatčen pro nedovolený přechod hranic a vězněn v Budapešti až do 4. dubna 1940. Maďaři ho eskortovali zpátky na Slovensko. Podařilo se mu však uprchnout a přes Maďarsko se dostal do Jugoslávie, kde se 17. dubna 1940 přihlásil na francouzském konzulátu v Bělehradě. Pak již následovala relativně hladká cesta přes Řecko, Turecko a Sýrii do Francie. Dne 10. května 1940 byl prezentován u čs. jednotky v jihofrancouzském Agde, kde konal službu pobočníka. Spád válečných událostí však byl natolik rychlý, že nestačil usednout do kabiny byť jen cvičného letounu. Již 27. června 1940 se na palubě jedné z evakuačních lodí dostal do Velké Británie.

Na Britských ostrovech byl na základně v Cosfordu přijat do služeb RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (do československé hodnosti nadporučík byl povýšen tradičního 28. října 1940) a 4. srpna 1940 nastoupil v Duxfordu službu u nedávno založené 310. československé stíhací peruti. Ta však měla v té době pilotů takový nadbytek, že na přeškolování dalších nezbývala její výcviková kapacita. Proto byl 17. srpna 1940 nejprve odeslán do Sutton Bridge k operačně výcvikové jednotce 6. OTU a odtud 1. října 1940 do Bensonu k 12. OTU. Ačkoli absolvoval celé výcvikové schéma, není známo, proč nebyl ihned po dokončení operačního výcviku zařazen k bojové jednotce. Namísto toho byl 11. listopadu 1940 přemístěn k velitelství letecké přepravy letounů (HQ FPP) na základně Kemble, kde několik týdnů přelétával letouny k jednotkám. Následně byl 1. ledna 1941 přemístěn jako zkušební pilot k servisní jednotce 6. MU v Brize Nortonu.

Ve Velké Británii měl oproti většině svých druhů určitou výhodu. Ještě ze střední školy totiž výborně uměl anglicky. Nebylo tedy divu, že byl zařazen k britské bojové jednotce - 23. dubna 1941 nastoupil k 242. stíhací peruti, operující na stíhacích letounech Hurricane Mk.IIB z letiště Stapleford Tawney. Protože se s ní zprvu počítalo jako s noční stíhací, prodělal u ní aplikační kurs nočního létání a podle přístrojů. Záhy se však jednotka přemístila na sektorovou základnu North Weald, aby ve svazku tamního křídla (britská 56. a 242. a polská 306. peruť) podnikala denní ofenzívní operace nad okupovanou západní Evropou. Při jedné z nich, podniknuté 17. června 1941, byl však nad nepřátelským územím sestřelen a upadl do německého zajetí. Jeho zajatecké osudy patří k těm nejdramatičtějším.

Jeho poslední bojová akce nesla název Circus 14. Celkem 23 dvoumotorových bombardovacích Blenheimů od 18., 105. a 110. perutě, doprovázených devatenácti perutěmi Spitfirů a Hurricanů, tehdy napadlo elektrárnu Choques poblíž severofrancouzského Lille. Sweep skončil obrovskou leteckou bitvou s velmi těžkými ztrátami na britské straně. Jak na cestě tam, tak i při zpátečním letu totiž na britskou formaci soustavně dorážely Messerschmitty Bf 109 od Stab, I., II. a III./JG 26 Schlageter a od III./JG 2 Richthofen. Piloti Spitfirů a Hurricanů své svěřence sice bránili statečně a energicky, ale tvrdě za to zaplatili. Zatímco Němci ztratili jen tři „stodevítky“, Britové museli odepsat plných třináct svých stíhaček! Přemožitelem Bryksova Hurricanu Mk.IIB Z2508 nebyl s největší pravděpodobností nikdo jiný nežli sám Geschwaderkommodore JG 26, Oberstleutnant Adolf Galland, tehdy nejúspěšnější stíhací pilot Luftwaffe. V 19.38 se hořící Hurricane zřítil k zemi v prostoru severozápadně od St. Omeru, za ním se na padáku snášel i lehce popálený pilot, jenž při kvapném seskoku ztratil své letecké boty. Po svém návratu ze zajetí o tom Josef Bryks zanechal následující svědectví (v hranatých závorkách jsou vysvětlivky JR či doplnění z dalších zdrojů):

„... Při zpátečním letu jsem zpozoroval skupinu Me 109. Ihned jsem na ně radiem upozornil velitele a když se tři letouny Me 109 přiblížily, zaútočil jsem na nejbližší letoun, který mířil na naše levé křídlo (podle ústního rozkazu mého velitele flightu jsem měl krýt záď naší jednotky). Při druhém náletu na tentýž letoun shora z levé strany jsem zpozoroval černý kouř na levém křídle Me 109. Ještě jednou jsem proto útok zopakoval a v té chvíli jsem ve svém levém křídle spatřil průstřely a benzín vytékající po křídle. Mimo to jsem uslyšel silnou explozi za sedačkou.

Squadrona se vzdálila, pouze druhý letoun (S/Ldr J. Smith), kryjící pravé křídlo, bojoval s jinou skupinou (později byl také sestřelen).

Když na levém křídle vypukl oheň, snažil jsem se veliteli squadrony nahlásit poškození letounu, ale R/T [radiostanice] byla poškozena. Přepnul jsem na rezervní nádrž a zapnul hasicí přístroj. Náboje levých kulometů začaly explodovat a v důsledku poškození levého křídla byl letoun stále nakloněn vlevo. Letěl jsem jihozápadním směrem, řízení křidélek nereagovalo. Ještě jednou jsem zaútočil na Me 109, který se přiblížil, ale několik minut poté se v kabině objevil černý kouř, který mi znemožnil kontrolu přístrojů. Krátce poté vypukl oheň v kabině.

Nepamatuji se přesně jakým způsobem jsem se dostal z letounu. Po otevření padáku asi v 10 000 ft [stopách] jsem ucítil palčivou bolest v levém oku a obočí. Hořící olej při výskoku zachytil mou tvář. Během pádu jsem si prohlédl kapsy, zdali nemám s sebou nějaké papíry. Letecké boty jsem ztratil v letounu nebo při výskoku, kombinéza byla částečně spálená pod koleny.

Když jsem přistál na poli, přiběhli francouzští rolníci. Když jsem jim řekl kdo jsem, ukryli padák, dali mi civilní kabát a řekli mi, abych v noci přišel na nějaké místo. Nemohl jsem se však dále zdržet, neboť směrem od letiště St. Omer, které jsem ze vzduchu odhadnul jako vzdálené tři kilometry, se přibližovaly německé motocykly. Na zemi hořely tři letouny.

Asi 300 metrů od pole, na kterém jsem přistál, byla malá víska, kde jsem poprosil o civilní kalhoty. V úplném starém civilním oděvu jsem se potom ukryl ve stodole nejbližšího statku, a to právě když první německé jednotky přijely do vesnice. Až do tmy jsem zůstal ukrytý, protože Němci prohledávali všechny domy i stodolu, ve které jsem byl. Asi kolem 23.30 h, kdy jsem pocítil strašnou bolest v oku, sestoupil jsem do domu a poprosil o pomoc. Nabídl jsem majiteli peníze jestli mě spojí s nějakou organizací. Dotyčný Francouz mi slíbil lékařskou pomoc a další že si ještě rozmyslí. Poslal mě do zahrady, abych čekal. Krátce před nebo po půlnoci se v zahradě objevili němečtí vojáci, kteří mě po krátké prohlídce zde objevili v civilním obleku.

Byl jsem zbit a zkopán a když přišel německý důstojník, rozkázal mi vyhledat uniformu, která byla ukryta ve slámě. Do St. Omer jsem přijel autem kolem 02.00 h ráno 18. června 1941. Zde jsem uviděl S/Ldr J. Smitha, který Němcům tvrdil, že jsem anglický pilot, kterého zná. S/Ldr Smith mi pomohl vyplnit papíry, ale nemohl pochopit můj důvod k tomu, proč jsem se zapsal jako P/O Josef Ricks, narozený 17. 4. 1918 v Cirencerster, Glos. Tuto změnu odůvodňuji tímto:

1./ Zprávy, které jsem měl ještě v Anglii, nasvědčovaly, že Češi v zajetí nemají stejné podmínky zajatců jako Angličané.

2./ Chtěl jsem utéci z tábora a ježto moje rodina žila v Protektorátě, nechtěl jsem ji způsobit pravděpodobné zatčení Němci.

Při prvním výslechu v St. Omeru mi německý důstojník řekl, že se nemusím obávat přiznat polskou národnost. Domnívali se totiž, že jsem Polák, protože našli mou záchrannou vestu se jménem F/O Henryk Skalski, který byl také u naší squadrony.

Při výslechu [v průchozím zajateckém táboře Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem] jsem odpověděl jen na otázky podle A-I-I. Německý důstojník mluvící polsky mi řekl, že budu souzen vojenským soudem v Berlíně za zastřelení [německého] pilota po výskoku [padákem]. Obvinění přišlo z letiště St. Omer, odkud pozorovali můj souboj [Žádné německé záznamy z tohoto dne nepotvrzují, že by některý německý pilot byl v tomto boji zastřelen na padáku. S největší pravděpodobností měla tato nepravdivá informace přispět k nátlaku na Brykse, aby odpovídal na dotazy vojenského charakteru].

Dne 23. 6. 1941 jsem opustil vězení a odjel autem do [tábora] Oflag IXA/H Spangenberg, kde jsem spolu se S/Ldr Smithem probral mou situaci a změnu jména. Gen. Brig. Somerset - SBO [Senior British Officer, služebně nejstarší britský důstojník v táboře] se mnou plně souhlasil a dal mi první zprávy o českých pilotech uvězněných v Berlíně...“

Seskokem na padáku a transportem do zajateckého tábora však Bryksova dobrodružství zdaleka nekončila. Nestal se pasívním zajatcem a myšlenka na útěk jej neopustila snad ani na minutu. Pokusil se o něj pětkrát, ale ani jeden mu nevyšel, i když svobodu měl doslova na dosah - v jednom případě se dokonce neúspěšně pokusil uletět z německého letiště na noční stíhačce Messerschmitt Bf 109, v jiném se dostal až do Varšavy ke štábu polské Zemské armády (Armija Krajowa), odkud měl být dokonce letecky evakuován do Velké Británie (!) Podílel se i na přípravě známého Velkého útěku ze Saganu.

Do té doby jej Němci nepovažovali za Čecha, do kolonky národnost v jeho zajatecké kartě vepsali „British-Polish?“. Jeho pravá identita vyšla najevo až po třech letech nešťastnou náhodou, když do tábora přišel z Británie doklad o jeho povýšení - s uvedením správné podoby jména a s poznámkou „Czech“. Podobně jako další zajatci pozitivně identifikovaní jako Češi, byl pak v srpnu 1944 zatčen a převezen na pražské gestapo, kde byl obviněn z velezrady. Na zákrok ochranných mocností však musel být propuštěn zpět do zajateckého tábora a s většinou dalších se v nejistotě o svůj osud v dubnu 1945 dočkal osvobození v táboře pro prominentní zajatce Oflag IVC v Colditzu.

Podrobnosti o jeho neúnavné snaze dostat se na svobodu známe mj. z protokolu o jeho zpravodajském výslechu po návratu ze zajetí. Ač jde o strohou úřední listinu, pro člověka obdařeného alespoň špetkou fantazie jde o četbu se zatajeným dechem:

„... V noci 19. na 20. dubna 1942 byl proveden útěk tunelem z tábora [Oflag] VIB [Warburg], který jsem zorganizoval společně s F/Lt [Otakarem] Černým, F/Lt [Zdeňkem] Procházkou a [třemi] Poláky. F/Lt Černý byl chycen asi za 8 dní v Hamburku. Já jsem pokračoval pěšky ještě jeden den a v noci jsem ukradl kolo u nádraží blízko Giessenu (vlastnictví Eisenbahnschutz). Pokračoval jsem ve směru na švýcarské hranice přes Offenbach a Stuttgart, kde po mě německá policie při přejíždění mostu střílela. Byl jsem nalezen těžce nemocen v lesích [u Eberbachu] jihozápadně od Stuttgartu členem Hitlerjugend. Z nedostatku potravy a vody dostal jsem krvenku - dyzenterii. *

[Dne] 5. května 1942 jsem byl přivezen do vězení Gestapa v Darmstadtu a od 8. května do 10. června 1942 jsem byl na ošetřovně tábora [Oflag] VIB v léčení. Od 10. června do 20. července 1942 jsem byl ve vězení v táboře [Oflag] VIA Soest.

Ve dnech 12. - 17. srpna 1942 [jsem byl] ve vězení [v táboře Oflag] VIB. Z [vězeňské] cely jsem vykopal tunel a v noci 17. srpna 1942 jsem uprchl znovu - bez jídla, pomůcek a bez obuvi jsem šel přes hory. Došel jsem přes Kassel na autostrádu a po ní jsem dosáhl Karlsruhe. Během tohoto útěku jsem byl dvakrát téměr chycen. [Poprvé mě málem chytila] policie se psy na letišti 10 km jižně od Frankfurtu [nad Mohanem], když jsem se snažil dostat do [kabiny] nočního stíhacího letounu [Messerschmitt] Me 109 [ukryl jsem se v lesích]. * Po druhé [mě málem chytila] civilní policie při krádeži ovoce. Vždy se mi podařilo uprchnout nehledě na palbu. [Teprve] v noci 8. září 1942 jsem byl chycen vojáky protiletecké obrany během náletu. Z kasáren [flaku] jsem byl převezen na Gestapo v Mannheimu a později přes Dulag Luft do [tábora Oflag] VIB, kde jsem byl bez rozsudku držen v zajišťovací vazbě, [neboť u mne byly] nalezeny dokumenty o voj. špionáži (přistání u Dieppe a voj. něm. přípravy za frontou). 20. září 1942 [jsem byl] pod zvláštním doprovodem (se skupinou RAF) převezen do [tábora] Oflag XXIB Szubin (polský koridor).

Dne 4. března 1943 jsem [ve spolupráci] s Poláky připravil útěk z tábora v bečce na hnojůvku. V 15.00 hod. jsme byli společně se S/Ldr Morrisem vyvezeni [z tábora] do statku Szubindorf, kde jsem se setkal s F/Lt [Otakarem] Černým, který téže noci uprchl [z tábora] tunelem. Místní [polská podzemní] organizace připravovala [náš] útěk přes Gdaňsk do švédska. Gestapo podezřívalo našeho pomocníka p. Lewandowského a dokonce u něho udělalo domovní prohlídku. Zůstali jsme ukryti 10 dní. Poněvadž jsme měli adresy do Varšavy, rozhodli jsem se s Černým pokračovat pěšky. S/Ldr Morris byl chycen blízko našeho úkrytu. Nechtěl jít s námi. 6. dubna 1943 jsme získali styk s nacionální organizací gen. Bora-Komorowského [Armia Krajowa], který o nás poslal zprávu do Londýna. Jeden z jeho důstojníků, plk. Niedwied, mě informoval, že rozkaz z Londýna přišel a že musíme zůstat s organizací do doby, než přistanou angl. letouny…

Teprve v únoru 1945 v táboře Oflag IVC Colditz jsem mluvil s gen. Borem. Na můj dotaz, proč jsme nebyli z Varšavy odesláni do Anglie, [mi] odpověděl, že v té době radiový styk s Londýnem byl velmi špatný a podotknul, že plk. Niedwied pravděpodobně pracoval s nimi a i pro Gestapo...

Po 4 týdny jsem pracoval jako kamnář a kominík u firmy Bogumilski. 2. června 1943 ve 23.00 hod. jsem byl zatčen v bytě a převezen do polního vězení Pawiak - pod jménem Josef Brdnisz. (podotýkám, že paní Blazkiewiczowa, u které jsem ve Varšavě bydlel, byla po mém zatčení oběšena). V noci jsme byli vyslýcháni civilními agenty a bylo nám vyhrožováno zastřelením. 5. června 1943 jsem byl v cele strašlivě zbit a kopán do břicha SS-Scharführerem Grünnem až do bezvědomí. Probudil jsem se časně ráno následujícího dne. Úplné hlášení [o tom] jsem sepsal po návratu do tábora Stalag Luft III Sagan; prostřednictvím SBO, G/Cpt Masseye, bylo posláno anglickým úřadům. [Podle lékařské zprávy byl Bryks bodnut dýkou do pravé slabiny, utrpěl četná vnitřní zranění a proražení levého ušního bubínku, což mu způsobilo 50 % nedoslýchavost].

2. září 1943 [tj. po 63 dnech věznění v Pawiaku] jsme byli převezeni vojáky Luftwaffe do [zajateckého tábora Stalag Luft III v] Saganu a dáni do [táborového] vězení, [kde jsme zůstali] až do 15. září 1943. Po propuštění z vězení [jsem byl] ošetřován v místní nemocnici a 9. října 1943 jsem byl převezen do britské nemocnice [tábora] Stalag VIIIB Lamsdorf. V důsledku vnitřních zranění způsobených Gestapem jsem byl 7. listopadu 1943 operován.

13. prosince 1943 jsem si se Sgt Bruno Saxem (český žid) zaměnil identitu [záměna identity s poddůstojníky a mužstvem od pozemních jednotek patřila k často využívaným prostředkům k útěku válečných zajatců. Zatímco příslušníci letectva nuceni pracovat (mj. i proto, že pracovní nasazení jim usnadňovalo podmínky k úspěšnému útěku), poddůstojníci a mužstvo pozemních jednotek na práci, většinou mimo tábor, chodili]. On však byl v Saganu odhalen, já jsem byl 20. prosince 1943 zatčen, uvězněn v táboře [Stalag] VIIIB a později [jsem byl] převezen do vězení v Saganu.

27. března 1944 jsem společně s G/Cpt Wilsonem se zúčastnil útěku tunelem, ale z tunelu jsem nevyšel, jelikož při útěku z budovy bylo po mě stříleno. Při tomto úniku dostalo se celkem 87 zajatců ven, ale 51 z nich bylo postříleno Gestapem. [Pisatel zde má na mysli známý útěk spojeneckých leteckých důstojníků z tábora Stalag Luft III v Saganu, ale v detailech se mýlí. K útěku došlo v noci z 24. na 25. březen 1944, uteklo celkem 76 důstojníků, z nichž gestapo zastřelilo 50].

V polovině července 1944 jsem byl vyslýchán Gestapem ve věci mého pravého jména - bezvýsledně. 20. srpna 1944 [byl] druhý výslech - výhrůžky gestapáka (mluvil plynně česky) oběšením v Praze; řekl mi, že moje rodina byla zatčena (ukázal mi seznam). Na základě písemného dokladu o [mém] povýšení poslaného z Londýna (byl jsem tam napsán s pravým jménem s poznámkou „Czech“) jsem byl usvědčen. 30. srpna 1944 [jsem byl] zatčen a převezen [na Gestapo] do Prahy - Petschkův palác, Pankrác, Loreta - voj. vězení.

21. září 1944 [jsem byl] převezen do tábora Stalag Luft I Barth a 6. listopadu 1944 [jsem byl] předveden před International Medical Board [s návrhem] na repatriaci. Němečtí důstojníci však odmítli, poněvadž jsem byl v německém soudním řízení. 7. listopadu [jsem byl] převezen do [tábora] Oflag IVC [Colditz] jako „prominent“ II. třídy. 16. dubna 1945 jsem byl osvobozen americkou 1. armádou…“

Tolik tedy vojensky stručný a věcný Bryksův raport, podaný krátce po návratu ze zajetí. Nezbývá než dodat, že za své velmi statečné chování v německém zajetí byl po zásluze vyznamenán Řádem britského impéria (Member of the Order of the British Empire, MBE). Kromě toho obdržel Československý válečný kříž (postupně celkem třikrát), Československou medaili Za chrabrost (dvakrát), Československou medaili Za zásluhy I. st, Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), britskou The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, War Medal.

Po návratu do Velké Británie se určitý čas musel zotavovat ze čtyřletých útrap a zranění. Byl odeslán do depa v Cosfordu a v srpnu 1945 v místní nemocnici byl operován na následky zranění v zajetí. Další operaci prodělal v červnu 1946, kdy mu současně lékaři odstranili střepiny granátu, které měl po pět let v patře úst.

Mezitím se také konečně osobně poznal s Angličankou Gertrudou Roseovou (nar. 26. září 1920 v St. Pancras v Londýně), poštovní úřednicí a vdovou po britském letci, s níž si předtím prostřednictvím Mezinárodního Červeného kříže ze zajetí dopisoval. Z příběhu vztahu této ženy a zajatého letce vznikl tehdy v Anglii film s výmluvným názvem Srdce v zajetí. Do vlasti se Josef Bryks vrátil až 6. října 1945 a svou někdejší korespondentku přivezl s sebou - už jako svou manželku (brali se v Anglii 18. července 1945). Po návratu ze zajetí se totiž dozvěděl, že je vdovcem - jeho první manželka se po jeho útěku do zahraničí znovu vdala a v dubnu 1945 spáchala v Přerově sebevraždu.

Josef Bryks byl ponechán v činné službě a postupně povyšován - nejprve na kapitána (září 1945), pak na štábního kapitána (prosinec 1945) a nakonec na majora letectva (květen 1946). Do aktivní letecké služby se již vrátit nemohl. Trápila ho zranění z války, zvláště pak 50 % nedoslýchavost po proražení ušního bubínku. Protože se s ním počítalo jako s učitelem nového leteckého dorostu, byl 15. října 1945 přidělen k Leteckému učilišti do Olomouce. Jako učitel teorie létání a profesor angličtiny zde setrval téměř dva a půl roku.

Pokud to služba dovolila, účastnil se veřejného dění jako člen i funkcionář politických i zájmových organizací. Bezpečně je známo, že v červnu 1946 vstoupil do národně socialistické strany, ale neměl v ní žádnou funkci a nezúčastnil se ani jediné schůze. Byl též předsedou olomoucké odbočky Britsko-československé společnosti, členem Svazu zahraničních vojáků a Svazu osvobozených politických vězňů.

Jen několik dnů po únorovém státním převratu byl 29. února 1948 z olomouckého učiliště přemístěn do Havlíčkova Brodu k Letecké základně 10. Jako důstojníka s vyhraněnými názory na tehdejší politický vývoj v zemi, které nikdy neskrýval, jej následně, již 9. března 1948 odeslali na „dovolenou až do rozhodnutí MNO,“ tj. fakticky postavili mimo službu. Následovalo udělení „dovolené s čekaným“ (1. května 1948) a přeložení do zálohy (1. září 1948). „Pro svou politickou nespolehlivost… a v důsledku nepochopení ideologie lidové demokracie a její armády je nevyhovující,“ napsal 16. prosince 1948 do jeho služebního hodnocení velitel Letecké základny 10, plk. Václav Fuksa.

V té době se však mjr. Josef Bryks již nacházel ve vězení. Nevyšel z něho až do své tragické smrti. Stal se tak jedním ze symbolů utrpení československých letců z Velké Británie v komunistických žalářích. V souvislosti s vyprovokovaným a tudíž neúspěšným pokusem o útěk div. gen. RNDr. Karla Janouška do zahraničí (společně s dalšími byl dotyčný zatčen orgány ObZ večer 30. dubna 1948 u Přeštic) došlo k velkému zatýkání. Nevyhnul se mu ani mjr. Josef Bryks, jenž se chystal rovněž k odchodu a prozřetelně napřed poslal svou anglickou manželku Gertrudu s malou dcerkou Soniou. Byl zatčen 3. května 1948 ve svém bytě v Olomouci pro podezření z přípravy ilegálního útěku do zahraničí. Údajně měl jen podat vysvětlení k nějakým drobnostem, ale ve skutečnosti od té doby již bránu věznice neopustil. Útěk byl totiž prozrazen.

Společně s ostatními zadrženými důstojníky byl nejprve držen ve vazbě Vyššího vojenského soudu v pověstném hradčanském „domečku“ - podruhé ve svém životě, poprvé se tak stalo v létě 1944 při vyšetřování pražským gestapem.

O tom, co v zahraničí zamýšlel, později vypověděl: „Po propuštění z armády, které bylo nařízeno býv. gen. [Bedřichem] Reicinem [náčelník ObZ, které se stalo hlavním nástrojem komunistické infiltrace armády], protože jsem měl manželku angl. původu, měl jsem jediný zájem dostat se do zahraničí, abych tam poctivě prací si mohl vybudovat trvale, a to v Austrálii, nový domov. Vědomě ani úmyslně jsem nechtěl poškodit vlastní rodnou zem, pro kterou jsem tolik vytrpěl za války…“ Na otázku ve vězeňském dotazníku z 21. dubna 1949 co jej k tomu vedlo: „Touha žít mezi spravedlivými lidmi, kteří si váží hrdinství a obětí, jež jsem přinesl naší vlasti, a zvláště možnost žít šťastně se svojí rodinou.“ Jak pohlížíte na svůj čin: „Jako na lidsky oprávněnou akci proti činěnému bezpráví, svůj trest považuji za úplně nespravedlivý.“

V procesu, konaném od 14. do 16. června 1948 před Vrchním vojenským soudem v Praze za předsednictví pplk. just. JUDr. Karla Hermanna-Otavského čelila skupina letců zdrcující obžalobě, kterou vypracoval a u soudu zastupoval úřadující vrchní vojenský prokurátor pplk. (později gen.) JUDr. Jan Vaněk. Div. gen. RNDr. Karel Janoušek (někdejší nejvyšší představitel čs. letectva ve Velké Británii) byl odsouzen k těžkému žaláři na 18 let, ale ostatní obžalované - plk. Chrásta, mjr. Brykse, škpt. Čapku, škpt. Černého a kpt. špačka soud zprostil obžaloby a jejich jednání kvalifikoval pouze jako kázeňský přestupek. Po vynesení rozsudku podal Janoušek zmateční stížnost. Totéž však učinil i vojenský prokurátor Vaněk, který nebyl spokojen s osvobozením Chrásta, Brykse, Čapky, špačka a Černého a v Janouškově případě se odvolal vůči nízkému trestu.

Z Hradčan obžalované 6. ledna 1949 odvezli do vazby Státního soudu v Praze na Pankráci. Nové hlavní přelíčení se konalo 9. února 1949 a proběhlo již v podstatně změněné situaci, kdy se již kola poúnorové justice rozeběhla na plné obrátky. V novém přelíčení soud za předsednictví plk. just. JUDr. Jana Metličky uznal všechny obžalované vinnými. Kromě degradace, ztráty vyznamenání a čestných odznaků odsoudil dva hlavní obžalované, div. gen. Janouška na 19 a plk. Chrásta na 15 let těžkého žaláře. Mjr. Bryks, škpt. Čapka a kpt. špaček byli odsouzeni každý na 10 let za „zločin přípravy úkladů, zločin zběhnutí a pokus zločinu vojenské zrady“. V odůvodnění rozsudku nad Bryksem, Čapkou a špačkem se pravilo, že „1. během dubna 1948 navázali styk se zaměstnanci anglického velvyslanectví v Praze, aby pomáhali při organisaci ilegálního odchodu protistátně zaměřených osob za hranice ČSR a v dohodě s nimi konali přípravy útěku do zahraničí, aby tam vešli ve styk s protistátními živly, vyvíjejícími činnosti proti ČSR, tedy se s jinými spolčili a vešli v přímý styk s cizími činiteli k úkladům o republiku. 2. koncem dubna 1948 v úmyslu navždy se vymknouti své vojenské povinnosti, svémocně se vzdálili ze svého bydliště a v témže úmyslu se pokusili uniknout ilegálně z ČSR, v čemž jim však bylo zabráněno zatčením. 3. po přechodu hranic chtěli zpravodajským orgánů cizí moci vyzradit vše, co jim bylo známo o čs. branné moci, zejména věci tajného rázu, ale zatčením to bylo znemožněno tedy podnikli jednání vedoucí k tomu, aby cizí moci vyzradili skutečnosti a opatření, jež mají zůtat v utajeny pro obranu republiky; zločin však nebyl dokonán pro překážku odjinud v to přišlou).“ Poslední z obžalovaných, škpt. Černý, jenž kdysi s Bryksem utíkal z německého zajetí, byl odsouzen na 3 roky těžkého žaláře za „zločin neoznámení trestních podniků“. [Otakar Černý byl uvězněn v Jáchymově, kde v květnu 1949 využil svých bohatých zkušeností z německého zajetí a společně se dvěma spoluvězni se mu podařilo uprchnout. Poblíž Hofu přešel hranice do západního Německa, odkud se později dostal do Velké Británie].

Následovalo věznění na Borech, v Mladé Boleslavi, v Opavě, v Leopoldově a na Jáchymovsku. Marné byly intervence Bryksovy manželky, která se 4. října 1949 ve věci svého muže a ve věci škpt. Josefa Čapky obrátila až na samotného generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského: „… usilujeme o propuštění těchto nešťastníků, těchto bývalých československých hrdinů, kteří jsou nyní neprávem vězněni,“ psala ve svém zoufalém dopise komunistickému aparátčíkovi. „Jediným jejich zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii. Zeptáte se snad: A proč asi chtěli opustit svou vlast? Odpověď je lehká: nebyli již žádoucí z nějaké příčiny; snad pro své styky s Anglií za války, když bojovali v britské Royal Air Force za osvobození světa z kletby nacistické doktriny. Byla jejich prolitá krev, strádání a útrapy nadarmo? Již se na to zapomnělo? Takto se jedná s lidmi, kteří tak mnoho trpěli pro Československo? […] Tito lidé nenesou žádnou vinu, obvinění proti nim jsou fantasticky vymyšlená; neprovinili se ničím, co by mohlo snad ospravedlnit rozsudky nad nimi. Byl spáchán strašný justiční omyl a apeluji na Vás, aby byl případ znovu vyšetřen.

Lidé v mé vlasti se mne ptají na manžela a pokaždé, když se zmíním o tom, že je vězněn v Československu, myslí si, že se skutečně dopustil nějakého zločinu, vraždy, nebo vloupání atd., protože zde jsou na 10 a více let odsuzováni do žaláře lidé, kteří se dopustili tak těžkých zločinů. Když jim však řeknu, že jeho jediným zločinem bylo to, že se chtěl dostat do Anglie za svou ženou, jsou zaraženi. […]

Věřím pevně, že pro mě něco učiníte, a také pro mou přítelkyni, paní Rhodu Čapkovou; obě jsme byly šťastnými manželkami čs. důstojníků a žily normálně v Československu, nyní jsou však naše životy zcela v rozpadu v důsledku událostí v oblasti politiky, v níž my, nejprostší lidé, nemáme toho nejmenšího slova.“

Intervence zůstala bez odezvy. Zůstává otázkou, zdali se vůbec k adresátovi dostala a pokud ano, Rudolf Slánský patřil k těm, kteří sami mašinérii nezákonnosti roztáčeli…

Degradovaný major Josef Bryks si od 26. února 1949 odpykával trest v po věstné plzeňské věznici na Borech a nepřestával pomýšlet na útěk. Zkušeností z německého zajetí měl více než dost. Podle vězeňského spisu se „zapojil do tzv. osvobozovací skupiny, která měla ovládnout trestnici na Borech, zmocniti se zbraní, likvidovat velitele věznice a spolehlivé dozorce,“ což byla narážka na to, že na plánované vzpouře se podíleli i někteří příslušníci Sboru vězeňské stráže. Po odhalení pokusu o tento vězeňský převrat a následný útěk však následovaly drakonické tresty. V monstrprocesu, konaném ve dnech 11. a 12. května 1950 byl Bryks odsouzen k 20 rokům těžkého žaláře a k peněžitému trestu 20 000,- Kčs. Brány věznice měl opustit až 3. května 1978.

[Ve zmíněném procesu se šesti příslušníky Sboru vězeňské stráže (SVS) a osmi politickými vězni, kteří se „za zvláště přitěžujících okolností navzájem spolčili, aby se pokusili zničit s rozvrátit lidově demokratické zřízení, společenskou a hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou,“ padly drakonické tresty: příslušník SVS, strážmistr Čeněk Petelík a dva z politických vězňů, mjr. tank. René Černý a bývalý lidovecký poslanec Stanislav Broj byli odsouzeni k smrti (rozsudky byly vykonány již 23. května 1950 přímo na Borech). Další členové SVS, Václav Zach byl odsouzen k těžkému žaláři na doživotí, Josef Tenk k 25 letům, Jaroslav Bumba k 15 letům, Jaroslav Vránek k 6 a Antonín Vaněk k 5 letům těžkého žaláře. Z politických vězňů (kromě Černého a Broje) Emil Doubek a Bohumil Deči byli odsouzeni k těžkému doživotnímu žaláři, gen. Antonín Pelich a Karel Pražák k 25 letům, škpt. let. Jan Prokop a mjr. let. Josef Bryks k 20 letům těžkého žaláře]

Jelikož Bory byly z geografického hlediska pro případné uprchlíky výhodné, odtransportovali Josefa Brykse a řadu dalších do vnitrozemí. Od 13. května 1950 byl opět na pražské Pankráci, od 17. srpna 1950 ve věznici v Mladé Boleslavi, od 3. listopadu 1950 znovu na Pankráci a od 6. listopadu 1950 ve vojenské trestnici v Opavě. Od 18. června 1952 pobýval v Leopoldově, který měl pověst jedné z nejhorších věznic komunistického Československa. Zůstal zde téměř tři roky. Nakonec se dostal do jáchymovských dolů. Na dole Rovnost v Ostrově nad Ohří na Jáchymovsku s ním byl vězněn bývalý letec RAF Josef šišpera: „Josef Bryks byl podle všeho, co vím, hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného. V Leopoldově válčil s dozorci, držel hladovku, chtěl do jiné trestnice. Dávali ho do korekce, ale nepřestal. Nakonec ho poslali do Jáchymova, snad aby měli od něho pokoj…“

V roce 1953 Bryksovi původní desetiletý trest snížili amnestií o 1 rok a další amnestie z r. 1955 mu z něj „umazala“ další 2 roky. Vězení měl tedy nakonec opustit „již“ 3. května 1975. Ačkoli tak dlouhý trest by sám o sobě zlomil i otrlého chlapa, nad vodou Brykse drželo několik okolností. Jednak to byla jeho tvrdá povaha, jednak vědomí, že v Anglii má milující manželku s malou dcerkou. Zní to možná paradoxně, ale přestal „válčit s dozorci“ a dokonce začal překračovat i beztak vysoko nasazené pracovní normy; dalo by se říci, že fáral takřka s radostí. „Jmenovaný v průběhu výkonu trestu se jeví jako člověk, který má značné politické znalosti […], ale méně je používá mezi ostatními odsouzenými a ponechává si je více pro sebe, takže v tomto směru se veřejně málo projevuje,“ psal 18. května 1956 v posudku náčelník vězeňského ústavu v Ostrově nad Ohří. „Jeho chování je v současné době celkem dobré, v dřívější době, v r. 1952-1954, byl celkem třikrát kázeňsky trestán pro porušování řádu NPT. Od té doby nezavdal příčiny ke kázeňskému potrestání. Pracovně je zařazen jako pomocný dělník v hlubině, kde vykazuje velmi dobré pracovní výsledky, projevuje vlastní iniciativu a stanovenou normu soustavně plní. Za uplynulý rok 1955 splnil v průměru na 141 % a za první čtyři měsíce [roku 1956] plní v průměru na 120 % ačkoli je zařazen na poměrně těžké práce. Jeho zdravotní stav je v současné době bez chorobného nálezu…“

Důvod Bryksova vysokého pracovního úsilí byl prozaický - z beztak hubených odměn za nádenickou vězeňskou dřinu totiž nepřestal podporovat svého starého otce, jemuž bylo již 79 let (matka mu zemřela roku 1952), a především desetiletou dcerku, žijící v Anglii. Příspěvek z vězeňské mzdy však orgány otci v prosinci 1955 zastavily neboť „dle nového předpisu o odměňování… nemá nárok na účtování rodinného přípsěvku a otce může podporovat pouze ze svého kapesného a úložného.“ Totéž se událo i v případě peněžních částek, určených pro dcerku „jelikož tato bydlí trvale mimo území ČSR a nesplňuje v žádném případě další podmínku pro přiznání tohoto nároku,“ jak se praví v úředním zdůvodnění. Bryksova stížnost adresovaná kanceláři prezidenta republiky zůstala bez odezvy. Opět propadl depresi: „Chodíval jsem s radostí dolů, jako kdyby šachta byla mým rájem,“ psal otci 6. března 1956, „a nyní, když ani Vás ani dcerku nemohu podporovat, mně ani život netěší.“

Ke strádání duševnímu se postupem času začalo přidávat strádání tělesné. Často byl nemocen a jeho zdravotní stav se postupně horšil. Následkem pobytu v tzv. „nápravných“ zařízeních se u Josefa Brykse začala projevovat srdeční choroba. Ve 23.00 hodin v noci z 11. na 12. srpen 1957 zemřel ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost v Ostrově nad Ohří na Jáchymovsku. Podle náčelníka tábora „jmenovaného ranila mrtvice v době spánku.“ Podle poměrně věrohodných svědectví Josef Bryks zemřel sice na infarkt, ale závažnou roli v tom sehrálo i neposkytnutí lékařské pomoci (MUDr. Motěšický), což bylo v tehdejších věznicích zcela běžné. Otázkou však zůstává, nakolik by byla platná, neboť šlo o těžký infarkt. „Vím přesně, jak zemřel,“ vzpomínal po letech Bryksův spoluvězeň MUDr. Zdeněk Kessler. „Měl jsem dobré známé ve vězeňské nemocnici v Ostrově nad Ohří. Všichni lékaři tam, kromě velitele, byli trestanci stejně jako já. Bryks zemřel a oni prováděli pitvu. Říkali mi, a byli to zkušení odborníci, že v životě neviděli tak hrozný infarkt. Srdce puklo, jako kdyby ho někdo rozřízl skalpelem.“ Podle pitevního nálezu Bryksovou hlavní nemocí byla „sclerosis arteriarum coronariorum.“ Za bezprostřední příčinu smrti byl označen „infarctus myocardii partis anterioris et apicalis septi interventricularis. Pericarditis et fibrinosa (apisthenocardiaca).“

Pro tehdejší dobu zůstává charakteristické, že jeho ostatky nebyly rodině vydány k zařízení pohřbu. „Podle pokynů pro případ úmrtí vězně bylo příslušnými orgány MV rozhodnuto, že zemřelý nebude vydán pozůstalým k zařízení pohřbu,“ psalo se ve zdůvodnění. „Pohřeb žehem bude vykonán na státní útraty a urna s pozůstatky zemřelého bude uložena na vězeňském hřbitově. Důvodem tohoto opatření je rozsáhlost a nebezpečnost trestné činnosti, které se dopustil jednak před zatčením i ve výkonu trestu.“

Sečteme-li roky strávené v německém zajetí a v komunistickém vězení, strávil Josef Bryks celkem 13 roků svého nedlouhého života za ostnatým drátem. Zemřel ve svých pouhých 41 letech. Rehabilitován byl až po dlouhých desetiletích a 29. května 1991 byl mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka v.v. in memoriam. O několik let později Trudie Bryksová, která se mezitím přestěhovala do Washingtonu, opět navázala kontakt s Josefovými příbuznými. V jeho rodných Lašťanech symbolicky pohřbila do rodinné hrobky svého manžela a hned vedle něj jejich dceru Soniu, která mezitím zemřela v sanatoriu na roztroušenou sklerózu. Nedaleko rodného domu v Lašťanech mu 4. června 1994 odhalili pamětní desku. Při slavnostním aktu zazněla slova o tom, že „Josef Bryks byl vlastencem vzácné odvahy. Jeho odkaz žije v srdcích všech, kteří si váží svobody, demokracie a lidské důstojnosti.“

Prameny:

AMV, sign. 302-574. Vězeňský spis J. Brykse.

VÚA, fond kvalifikačních listin - J. Bryks.

VÚA, ČSL-VB, sign. 103/CI-1/1/20. Spisy zprav. 1945.

VÚA, MNO, Hlavní štáb, Velitelství letectva, 1948, sign. 21/3/35-2.

VÚA, ČSL-VB, sign. 1893/CIII-3b/1-78/342-346. Personel Occurence Reports 1941.

PRO, AIR 27/1471. No 242 Squadron Operatios Record Book

PRO, AIR 2/9663. Awards of Czechoslovak airmen

Caldwell, D. L.: The JG 26 War Diary, Vol 1: 1939-1942. London 1996,

Fabšičová, M. - Vališ, Z.: Vojenské osoby odsouzené státním soudem Praha, Brno, Bratislava v letech 1948-1952. Praha 1992

Foreman, J.: Air War 1941: The Turning Point. Part 2: From the Blitz to the Non-Stop Offensive. New Malden 1994

Rajlich, J.: Jediný československý maršál. Brno 2002.

Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941). Cheb 2000.

Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu. 5. část (1944) - rukopis

Těšínský, Z. a kol. : Zapomenutí muži 1948-1989. Praha 1997.

Kanadské listy, March-May 1993, s. 4., Nov-Dec 1997, s. 4.

 

 

Josef Bryks chtěl do Anglie, zemřel brutálně umučen komunisty v Jáchymově