Milan Paumer 
Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v Kolíně, dětství však prožil v Poděbradech. Od mládí byl rodiči vychováván podle sokolských a legionářských zásad. Milanův otec pracoval až do února 1948 jako ředitel hospodářského družstva v Poděbradech, poté byl jako „politicky nespolehlivý“ přeřazen do funkce pokladníka. Matka byla v domácnosti.
Po válce se vyučil strojním zámečníkem, pak vystudoval strojní průmyslovku v Kolíně. Začátkem 40. let se do Poděbrad přistěhovala rodina známého nacisty popraveného odbojáře Josefa Mašína. Milan Paumer se brzy spřátelil s jeho syny Ctiradem a Josefem. Po únoru 1948 se pak zapojil do jejich protikomunistické odbojové skupiny. Po prvních letech vyčkávání, jestli se nezmění politická situace, se rozhodli k samostatné odbojové činnosti. Při jedné z prvních akcí například rozhazovali napínáčky a hřebíky na silnici, kudy projížděli pionýři na Prvního máje. Další jejich akce však již měly ke „klukovinám” daleko – skupina se rozhodla získat pro boj s komunistickým režimem zbraně a peníze. Ty měly být využity při případném protikomunistickém povstání. Během akcí, jichž se osobně zúčastnil, měl Milan Paumer většinou za úkol řídit automobil a hlídat nejbližší okolí.
V říjnu 1952 nastoupil základní vojenskou službu na Vojenské akademii v Turčianském Sv. Martině. I když na něj byly stížnosti pro malou politickou angažovanost (neúčast na politických přednáškách), dosahoval velmi dobrých výsledků v technických oborech. Měsíc či tři týdny před gradací se však Milan Paumer rozhodl spolu se skupinou bratří Mašínů utéct přes hranice do americké zóny v Berlíně. Na zfalšovanou propustku se dostal domů do Poděbrad a poté se na Hoře sv. Kateřiny připojil k ostatním. Dramatická cesta, která nakonec trvala téměř měsíc (přesně 29 dnů), vedla přes východní Německo a skupina se během ní mnohokrát ocitla ve velmi kritické situaci (pronásledovalo je až 20 tisíc příslušníků východoněmecké armády). Milanu Paumerovi se i přes průstřel břicha nakonec podařilo spolu s oběma bratry dorazit do cíle cesty. Další dva členové skupiny, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli dopadeni a v roce 1955 v Československu popraveni.
Poté, co se Milan Paumer vyléčil ze zranění, se ve sběrném středisku pro uprchlíky ve Frankfurtu nad Mohanem znovu setkal s bratry Mašínovými. Už před odchodem byli Mašínové i Paumer rozhodnuti, že se na Západě přihlásí do americké armády. Věřili, že se s ní vrátí osvobodit Československo od komunismu, protože očekávali brzký konflikt mezi Západem a Východem. Milan Paumer si odsloužil v americké armádě celkem pět let, z toho devatenáct měsíců v Koreji.
Po návratu z Koreje se usadil v Miami na Floridě, kde vystřídal řadu povolání – pracoval například jako údržbář bazénů, recepční v motelu, lovec nutrií, opravář leteckých motorů či taxikář. Nakonec se stal majitelem malé taxislužby, kterou vlastnil až do roku 1998, kdy odešel do důchodu. V roce 2001 se natrvalo vrátil do České republiky. S rodiči se po svém útěku již nikdy nesešel – otec zemřel v roce 1955 a matka dva měsíce před listopadem 1989.
Do dnešní doby pořádá Milan Paumer přednášky zejména pro mládež, stal se čestným členem Klubu politických vězňů a skautského oddílu – 53. střediska bratří Mašínů. Vstoupil rovněž do Konzervativní strany, kde je stále velmi aktivní (najdeme ho i na kandidátní listině pro volby do Poslanecké sněmovny, které proběhnou koncem květnu 2010).
CONVOY OF LIBERTY,US EMBASSY PRAHA,Milan Paumer
Milan Paumer 7.4.1931-22.7.2010
Milan Paumer,bojovník proti zrůdnému komunismu
Poslední interwiev Hrdinové odcházejí
Rozhovor s Milanem Paumerem
V roce 2001 jste se vrátil do České republiky. Proč?
Já jsem do Československa jezdil od jara 1991, protože jsem tady měl bráchu. A když se časem naskytla možnost dvojího občanství, tak jsem ji využil a rozhodl se tady zůstat. Já jsem na Spojené státy nezanevřel, ale tady mám rodinu. Já jsem se ve státech neoženil, protože jsem stále doufal, že se tady něco stane a budu se moci vrátit.
A co Josef se Ctiradem? Ti se vrátit nechtějí nebo nemohou?
Nechtějí. Pamatuji si, že jsme hodně dávno mluvili o tom, že kdyby se tady něco stalo, že bychom sem samozřejmě přijeli. Ale museli bychom přihlížet k tomu jak se to stalo, co bylo tou příčinou, kdo to umožňoval a co by následovalo.
Když jste tu měl bratra, nezkoušel jste se například v 80. letech, kdy byla relativně jiná doba, do ČSSR podívat?
Nezkoušel, ale přemýšlel jsem o tom.
Zaspekulujme. Věděly by československé úřady, kdo jste a co jste jim způsobil?
Určitě. Když jsem procházel archivy, viděl jsem tam o nás štosy papírů. Estébáci prostě o nás věděli a také se o nás zajímali.
A také se o mě zajímala FBI. Její agenti mě dokonce dvakrát navštívili. Bylo to v době, kdy estébáci plánovali Pepíkův únos z Německa. FBI chtěla ode mne vědět, jestli mě někdo z Československa nenavštěvuje nebo jestli s někým neudržuji kontakty. Řekl jsem jim, že tam mám bratra, ale stejně spolu nemůžeme korespondovat, protože když napíše on mě, tak to nedostanu a naopak. Asi za čtyři měsíce přišli z FBI znovu s tím, že chtějí vědět, jak se mi vede. Ale bylo jasné o co jim jde. Zkoušeli zjistit, zda za mnou nepřišel někdo z československé rozvědky a nezískal mě, třebas za peníze, pro spolupráci.
pan Milan Paumer při rozhovoru s www.totalita.cz
Já jsem žil v Miami a americké úřady tam byly zvláště v 70. letech velmi ostražité. Kdo emigroval do Spojených států, musel pět let čekat a každý rok se hlásit na imigrační úřad. Potom dostal povolení. Já byl pět let v americké armádě a to se načetlo v můj prospěch. Při odchodu z armády mi proto řekli, že se bez problémů můžu stát americkým občanem. Měl jsem se přihlásit na nejbližší úřadovně FBI. A pro mě byla ta nejbližší v Miami. A za šest týdnů po podání žádosti mi nové dokumenty přišly poštou.
Žádali jste o svou rehabilitaci?
V roce 1993 jsem se sešel s advokátem a zjišťoval, jak by to bylo s naší rehabilitací. Říkal, že to můžeme zkusit. Tak jsem mu dal stovku - teda v dolarech - s tím, ať se o to postará. Nějakou dobu se staral, pak se stal soudcem a předal to někomu jinému… A potom to nějak vyšumělo do ztracena. Někde jsem se dokonce dočetl, že se to odkládá. Od té doby si také všichni myslí, že jsme žádali o milost, což není pravda. My jsme o milost nikdy nežádali.
Před pár lety jste finančně přispěl na vydání knížky Dagmar Šimkové "Byly jsme tam taky". Co vás k tomu vedlo?
Víte, já se nemůžu smířit s jednou věcí - že bachaři mučili ženy. To je přeci hrozné, když právě tohle dělá národ svým ženám.
Loni jsem byl na pietní vzpomínce u generálního štábu v pražských Dejvicích. Velmi dobrou, a trochu peprnou, řeč tam měl předseda Československé obce legionářské generál Antonín Špaček, který kromě jiného říkal, že všichni ti mladí důstojníci, kteří tam stáli, by si měli přečíst dvě knihy o 50. letech; a jmenoval je tam.
A já povídám, že sebou mám taky jednu. Od Dagmar Šimkové. Té dívce bylo jedenadvacet, když pomáhala kamarádům, pak si za to odseděla 15 let v komunistických žalářích. Byla statečná a odvážná, dokonce jim na dva dny utekla!
Po skončení toho pietního aktu jsem se seznámil s jednou mladou podplukovnicí. Ptal jsem se jí, jestli tu knížku zná, a že bych ji rád mladým vojačkám dal k přečtení. Takové knížky jsou mnohem lepší než ve škole maturita.
Rozlišujete obsah slov nekomunista a antikomunista?
Já bych to definoval asi takto - buď jsi komunista nebo nejsi. Ale rozdíl mezi slovem nekomunista a antikomunista… Je mi určitě milejší antikomunista, protože to slovo nekomunista samo o sobě říká, že je to něco mezi. A to zase zavání tím, že se v určité chvíli může přiklonit na jednu či druhou stranu.
Pane Paumere, děkuji za rozhovor. Závěrem bych se Vás chtěl zeptat, jak byste charakterizoval třetí odboj a jaký je váš názor na vztah české společnosti k němu?
My jsme se postavili na stranu demokracie. My se do třetího odboje řadíme a jsme na to hrdí. Někdo nám sice říká, že jsme vrazi, ale na to jsme si už zvykli. I když nás to mrzí. Je to komunistická propaganda, a ta lež se v povědomí lidí udrží asi dost dlouho. Ale když dojde k boji, je mezi vámi barikáda a střílí se, tak někdo musí vyhrát a někdo prohrát, a mrtví jsou vždycky.
Je to tak, že pokud chceme mít demokracii, nemůžeme mít komunismus. A naopak - pokud chceme komunismus, nebudeme mít demokracii. Tahle společnost se po nástupu komunistů k moci nutně musela rozdělit. A já doufám, že ta doba rozdělení znovu nenastane.
27.8.2004 s Milanem Paumerem rozmlouval Daniel Růžička Zdroj: www.totalita.cz
Po únoru 1948 vyhlásili komunisti českým občanům válku !!!!!
Ctirad Mašín vzpomíná na Milana Paumera
Rozloučení s Milanem Paumerem,celoživotním bojovníkem proti zrůdnému komunismu
Odhalení pamětní desky Milana Paumera v Poděbradech 6.října 2012