Heliodor Píka byl československý voják a legionář, významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.

 

Do konce první světové války

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy, v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnasiu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhož roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k Československým legiím. V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka přesunul s částí legií na západní frontu, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Na jaře 1918 byl nasazen na alsaské frontě, kde získal vyznamenání.

 

První republika

Počátkem roku 1919 se vrátil do vznikajícího Československa a ihned byl nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

 

V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926-28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži.

 

V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany.

 

Druhá světová válka

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti, jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z Protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

 

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti jeho působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

 

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy.

 

V srpnu 1944 obsadil wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

 

Poprava

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

 

Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn ze zrady a v politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tato poprava byla první politickou justiční vraždou v socialistickém Československu.

 

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl současně ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno.

 

Rehabilitace

V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zabili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

 

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenována i 53. brigáda PS a EB Armády České republiky v Opavě.

Karel Lukas (16. února 1897 Brníčko u Zábřeha – 19. května 1949 Praha-Pankrác) byl účastník odboje proti Rakousku-Uhersku za první světové války a zahraničního československého protinacistického odboje za druhé světové války. Oběť totalitního komunistického režimu.

 

Karel Lukas se narodil 16. února 1897 v Brníčku u Zábřeha, v rodině hostinského Františka Lukase. Do roku 1907 se učil v místní dvoutřídce, v letech 1907 až 1915 navštěvoval gymnázium v Zábřehu. V červnu 1915 pak složil maturitní zkoušku a ohlásil studovat dále na učitelském ústavu.

 

15. října 1915 však musel narukovat do Olomouce k 13. zeměbraneckému pluku, se kterým byl zanedlouho odvelen na ruskou frontu. Při první příležitosti, v červnu 1916, přeběhl k Rusům. Prošel několika zajateckými tábory, než mohl v srpnu 1917 vstoupit do československých legií. V listopadu se přesouvá do Francie, kde působí jako voják 21. československého střeleckého pluku na několika místech, mimo jiné u Terronu. Začátkem roku 1919 se vrátil domů.

 

Od roku 1939 působil v odbojové organizaci Obrana národa.

 

Jako vojenský atašé londýnské exilové vlády se zapojil do bojů v Severní Africe. Jako pozorovatel se účastnil bitvy u El Alameinu kde byl zraněn střepinou z dělostřeleckého granátu. Ze zranění se zotavoval v nemocnici v Jeruzalémě. Jeho blízkým přítelem byl Pravoslav Řídký. Po skončení druhé světové války se stal leteckým atašé v USA a později i v Kanadě.

 

Byl význačným sběratelem výtvarného umění, zejména grafik Václava Hollara. Sbírku věnoval v roce 1947 městu Zábřehu. Muzeum Zábřeh tak nyní vlastní druhou největší sbírku grafik Václava Hollara s téměř 750 grafickými listy. Jeho kolekci Hollarových grafik v současné době spravuje Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku.

 

Do Československa se vrátil v létě roku 1947. Po únoru 1948 byl označen za "reakčního západního důstojníka" a propuštěn z armády. Posléze se pokoušel uchytit jako překladatel.

 

Roku 1949 byl zatčen Státní bezpečností, obviněn z velezrady, nezákonně uvězněn a umučen ve vězení na Pankráci. Důvodem jeho zatčení se stal jeho západní vůz značky Packard, který si přivezl z USA a také západní zboží (alkohol, cigarety, nylonky, čokoláda), které se nacházelo v jeho bytě a příslušníci StB je chtěli pro sebe. Byl obviněn že v dotyčném vozu Packard údajně pomohl k útěku brigádnímu generálu Aloisi Liškovi. Příslušníci tajné policie po jeho zatčení chodili pravidelně do jeho bytu a všechny věci postupně rabovali. 2. května byl Lukas při jednom výslechu brutálně zmlácen 6 příslušníky Státní bezpečnosti. Vyšetřovatelé mu způsobili rozsáhlá zranění v oblasti žaludku, ledvin i hlavy. Měl také rozdrcenou patní kost, strhané nehty na nohou a rozbitá chodidla. Zranění, které utrpěl za druhé světové války, se otevřelo. Podle výpovědí svědků byl Lukas údajně mučen také elektřinou. Jeho zdravotní stav už byl ale v půlce května vážný. Vězeňský lékař mu odmítl poskytnout pomoc a 19. května Lukas na následky zranění ve vězeňské nemocnici zemřel. Jeho pitvy se účastnil známý soudní lékař Prof. MUDr. František Hájek, který byl však komunisty snadno vydíratelný, a tak za příčinu smrti uvedl edém plic. Bratr Karla Lukase, doktor Otto Lukas se však k bratrovu tělu dostal a uvedl, že jeho tělo bylo doslova poseto četnými podlitinami a tržnými ránami. Pochovaný je na hřbitově v Praze-Bubenči. Za jeho smrt nebyl po roce 1989 nikdo trestně stíhán.

 

V dubnu 1950 mu komunistický režim odňal čestné občanství města Zábřeh; to mu bylo 9. května 1990 opět navráceno.

 

29. srpna 1990 byl rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen na generálmajora in memoriam; k tomu dále roku 1992 obdržel řád Milana Rastislava Štefánika.

https://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/7047-narod-ktery-si-nevazi-hrdinu-je-bude-ve-chvilich-nejdulezitejsich-postradat-odkaz-generalu-heliodora-piky-a-karla-lukase/